Na první pohled není na světě mnoho nudnějších věcí než písek. Přitom bez písku by nevznikl jeden z nejvíce vzrušujících počinů televizní tvorby – Pobřežní hlídka. Seriál, který změnil televizní zábavu. Seriál, který pobláznil skoro každého, kdo v 90. letech sledoval televizi. Seriál, který se s 1,1 miliardy diváků zapsal do Guinnessovy knihy rekordů. Jednomu tak láme srdce, že příští generace se už své Pobřežní hlídky možná nedočkají. Leda by filmaři našli podobně sexy dějiště, jako je slunná pláž. Písek je totiž jedním ze základních stavebních materiálů a rozpínající se města si ho žádají stále víc. Tak se stalo, že 20 let poté, co původní televizní série skončila, písek dochází. A nepomůže, ani kdyby Pamela Anderson vysypala všechno, co zalezlo za výstřih jejích rudých plavek.

Pouště pokrývají třetinu zemského povrchu, přesto písku není nekonečné množství. Pouštní písek pro stavebnictví ani není vhodný, protože je příliš jemný. Takže paradoxně třeba při stavbě nejvyššího mrakodrapu na světě Burdž Chalífa v Dubaji dělníci nepřihazovali do míchačky písek z vedlejší duny, ale používali písek dovezený až z Austrálie. Podle Organizace spojených národů bylo v roce 1990 na Zemi 10 měst s 10 miliony obyvatel. Dnes je jich 28 a v roce 2030 by jich mělo být 41. A tak se staví, aby se oněch 2,5 miliardy lidí někam vešlo. Písek a štěrk dnes tvoří 85 procent všeho, co se ročně po celém světě vytěží. Polovinu z toho přitom spotřebuje Čína, která jen v letech 2011 až 2013 použila víc betonu než USA za celé 20. století. Asijské země obecně patří k největším „pískožroutům“. Písek se totiž kromě cementu, malty, cihel a dlaždic používá i při výrobě skla, lepidla, keramiky nebo elektroniky. V Singapuru ho zase používají k zasypávání mořského dna, díky čemuž se tento ostrovní stát od 60. let minulého století zvětšil už o více než 20 procent.

Tenčící se zásoby písku a některými státy zavedená regulace těžby udělaly z písku globálně obchodovanou komoditu, jejíž cena za poslední čtvrtstoletí vzrostla skoro šestinásobně. Zároveň s tím vzniklo ideální prostředí pro zločinecké živly, které se na multimiliardovém byznysu chtějí přiživit. Třeba v Indii takzvané písečné mafie černou těžbou písku dokonce změnily toky některých řek. Právě písek z okolí řek a mokřadů je totiž pro stavebnictví ten nejlepší. Označení mafie přitom není vůbec přehnané. Tihle lidé nejsou rozhašteřená děcka s lopatičkou na pískovišti. Jde o organizované skupiny a ti, kdo se jim staví do cesty, často končí mrtví nebo beze stopy zmizí. O jak vážný byznys se jedná, ukazuje i skutečnost, že zatímco některé gangy používají bagry a stavební vybavení, jiné podle mnohých svědectví fungují i tak, že se z malých lodí na řekách potápějí dolů ke dnu, tam naplní kbelíky s pískem a vyplavou s nimi na hladinu. Chudí Indové toužící po práci si prý tímto způsobem u mafie přijdou zhruba na 16 dolarů za den. A stejný problém mají skoro všechny země jihovýchodní Asie.

Výzkumy ukazují, že těžba písku ovlivňuje mnoho druhů zvířat, včetně ryb, delfínů, korýšů a krokodýlů. Například gaviál indický, už dnes kriticky ohrožený krokodýl žijící v asijských řekách, je stále více ohrožován těžbou písku, která ničí písečné břehy, kde se zvířata vyhřívají. Ovlivněny jsou touto činností ale i životy lidí. Pláže a mokřady totiž fungují jako přírodní nárazník mezi lidskými sídly a rozbouřenými řekami a oceány. V deltě řeky Mekong písek chybí jako přírodní hráz, což ohrožuje místní lidské i zvířecí obyvatelstvo hned dvěma způsoby. Jednak záplavami, zároveň sem ale v suchých obdobích proniká slaná voda, což ohrožuje pitnou vodu a potravinovou bezpečnost. Studie nadnárodní platformy Water Integrity Network dokonce ukázala, že tsunami z roku 2004, jedna z největších živelních katastrof moderní historie, byla tak ničivá i kvůli vlivu těžby písku.

Svět zachvátila bitcoinová mánie, ale vrtkavost kurzu kryptoměn není pro každého. Stát se písečným Al Caponem vypadá jako sázka na jistotu, je ale třeba mít kvalitní „matroš“. Písek jsou vlastně částice jiného materiálu, které čas a eroze doslova rozemlely na prach. To, zdali bude pro stavaře užitečný, závisí na dvou faktorech: které částice jsou obsaženy a jak se ze své původní formy změnily na písek. Pouštní písek je z velké části výsledkem počasí. Obrovské výkyvy teplot rozbíjejí horninu a vítr ji rozfouká. Takový písek je však příliš jemný a jeho částice jsou příliš malé, než aby našly využití při stavbě. Naproti tomu písek vytažený ze dna a břehů řek obsahuje částice vytvořené v průběhu doby válcovými pohyby vody. Ty si mezi sebou navzájem pěkně „sednou“ a vytvoří dobré pojivo. Podobně jako u jiných strategických surovin i tvorba takovéhoto písku trvá dlouhou dobu. Lidstvo jej teď ale těží dvakrát rychleji.