Na to se ptá Anna Elsner z Institu biomedicínské etiky a historie medicíny v Curychu a ve svém článku poukazuje na to, jak současná pandemie akcentovala dlouhodobé společenské problémy spojené s umíráním. Řízená izolace a umírání i truchlení o samotě podle ní jasně ukázalo neudržitelnost pojetí autonomie pacienta jako nezávislé samostatně rozhodující bytosti a přineslo příležitost nahradit tuto představu koncepty, které akcentují primární vztahovost, zranitelnost a konečnost lidské bytosti. To, že Světová zdravotnická organizace nezahrnula paliativní péči do svého doporučení k udržení základních zdravotních služeb během pandemie ukazuje, jak málo je péče o umírající integrální součástí současné medicíny. To by mohla pandemie v konečném důsledku změnit a poukázat, řečeno slovy Daniela Calhana, na omezenost a jednostrannost boje současné medicíny proti stárnutí a smrti.

Analýza 231 audionahrávek paliativních konzultací v nemocnici u pacientů s pokročilým nádorovým onemocnění  ukázala u 72 % z nich vyjádření smutku, u 50 % vyjádření strachu a u 45 % vyjádření hněvu. Zatímco pacienti vyjadřující strach měli častěji realističtější porozumění své prognóze, pacienti vyjadřující hněv byli stran prognózy přehnaně optimističtí, častěji dávali přednost život prodlužující léčbě před léčbou zaměřenou na kvalitu života a téměř dvakrát méně často byli v šesti měsících následujících po rozhovoru referováni do hospicu než pacienti vyjadřující strach. Významně častěji než pacienti vyjadřující strach ale pacienti vyjadřující hněv se cítili po rozhovoru vyslechnuti. Smutek neměl na odhad prognózy ani na referenci do hospicu významný vliv. Hněv se v této studii ukázal jako epidemiologicky významný faktor ovlivňující péči v závěru života.